sobota 17. ledna 2015

Svědectví: Moje nejlepší rozhodnutí, moje božská historie v lidské historii

Následuje osobní svědectví jedné sestry pro povzbuzení:


Rozhodla jsem se, že napíši svůj „Životní příběh“, jak jsem uvěřila. Mám již delší dobu na srdci svoji zkušenost předat dál. Možná, že někoho osloví.
Od malička jsem vyrůstala v katolické rodině. Jsem narozena v roce 1955. Byla to doba „komunistického rozkvětu“. Bylo nás doma pět dětí, dva bratři a tři sestry, maminka, tatínek, babička (70 let – tatínkova maminka) a strejda (tatínkův starší bratr). Babička byla úžasná žena. Milovala Pána Ježíše a Bibli znala velmi dobře. A nejen to, snažila se podle ní i žít. Babička se o nás hodně starala, protože rodiče museli tvrdě pracovat, aby uživili tolik krků. Babička, když nás hlídala, nám četla. Četla nám ne pohádky, ale z Bible a ještě nám o těch příbězích vyprávěla.
Téměř každou neděli jsme chodili do kostela do vedlejší vesnice. Jak šel čas, dali jsme se „do kupy“ – několik mládežníků, kteří jsme chodili do kostela. Bylo nám mezi 15 až 17 lety a bylo nás deset. Napadlo nás, že bychom se mohli scházet a společně si zazpívat. Jeden kamarád hrál na kytaru a přinesl moderní (v té době) křesťanské písně, že bychom se je mohli naučit. Dodnes se ty písně zpívají v různých křesťanských skupinách.
V té době do kostela přišel na zaučení mladý kaplan (to je ještě nevysvěcený farář). Ten si nás všiml, začal se nám věnovat a z nás vznikla skupina mladých zpívajících křesťanů. Dokonce jsme se vypracovali tak, že jsme soutěžili mezi farnostmi ve zpěvu. Myslím, že nás to dost motivovalo i k tomu, milovat Pána Ježíše. Ten mladý kaplan nás hodně vedl k lásce k Pánu Ježíši. Když to komunisté zjistili, tak kaplana zavřeli a my jsme se rozpadli také. Ale v mém srdci byla stále touha po něčem, čemu jsem nerozuměla.
Po čase jsem se vdala, vzala jsem si nevěřícího muže, se kterým mám 3 krásné děti. (Dnes již máme 7 vnoučat, chvála Pánu za ně.) V mém srdci však stále vězela jakási prázdnota, která se nedala ničím zaplnit.
Po třetím dítěti jsem dost vážně onemocněla a to byl asi ten moment, kdy si mne Pán Ježíš začal přitahovat. Začala jsem hledat Boha. Potají jsem začala chodit do kostela. Byla tam kaple, kde bylo pár lavic a místo oltáře tam stála krásná (alespoň mně se zdála) socha Ježíše, která mě přitahovala. Vždy jsem si k ní musela kleknout a modlit se. Také tam ležely modlitební knihy, ze kterých jsem se modlila. Většinou to byly prosby, které mě oslovovaly. Později jsem zjistila, že to byly žalmy. Navzdory tomu moje hledání mého uzdravení bylo tak veliké, že jsem se zapletla do okultismu. Začala jsem vyhledávat léčitele a nakonec jsem se dostala až na kurz Reiki; to že je prý ta „boží síla“, která uzdravuje. Tak jsem začala provozovat k mému zaměstnání ještě tohle. Ale můj zdravotní stav se víc zhoršoval, než zlepšoval.
Najednou jsem měla velikou touhu po Bibli. V té době se však nedala sehnat. Ale věřím, že to byl Pán, který zařídil, že jsem se náhodně venku, když jsem byla s dětmi, setkala s jednou ženou, která se se mnou dala do řeči, a ta mi řekla, že mi Bibli sežene. Vozila je totiž ze zahraničí. To byla moje první Ekumenická Bible. Já jsem si v ní začala číst, ale moc jsem jí nerozuměla. Jednou jsme jeli s dětmi na jarní prázdniny (na celý týden) na Moravu k rodičům. Bydlí tam i moje nejstarší sestra a já jsem jí vyprávěla, že chodím po doktorech a stále se mi něco děje, ale doktoři nemohou na nic přijít. Ta mi začala vyprávět, že poznala osobně Pána Ježíše a že bych Jej měla poznat i já. Ale já jsem jí odpověděla, že chodím také do kostela a že Ježíše znám?! Sestra mi řekla, že Jej musím poznat jinak a že je škoda, že se v kostele nečte Bible. Jenže já jí vůbec nerozuměla. S maminkou jsme si říkaly, že se asi zbláznila a začaly jsme plánovat, jak se postaráme o její děti.
Sestra mi tedy dala alespoň knihu, ať si ji přečtu. Ta kniha se jmenuje „Ježíš je vítěz“. Byly v ní nádherné příběhy, které se mi velmi líbily.
Když jsme tam byli čtvrtý den, hned od rána mi bylo hrozně zle a já jsem si myslela, že je to můj poslední den a že umřu. Ležela jsem na pohovce, měla jsem obrovskou zimnici, byla jsem přikrytá duchnou a otočená jsem byla směrem k oknu. To bylo dopoledne. Za oknem byla veliká sněhová vánice, bylo zataženo. Já jsem měla zavřené oči a přemýšlela jsem o tom, jak je se mnou amen.
Najednou jsem měla pocit, že mi svítí do očí slunce. Vnitřním zrakem jsem to slunce viděla. Otevřela jsem oči a venku byla stále vánice a tma. Tak jsem si řekla, že již začínám mít vidiny z toho, jak mi je. To už bylo poledne. Když jsem opět zavřela oči, viděla jsem slunce, ale teď to bylo slunce, které uprostřed mělo černou tečku, která se zvětšovala až na obvod toho slunce a v tu chvíli se z té černé skvrny stala hlava Ježíše s trnovou korunou. V tom momentu jsem měla úplně fyzicky pocit obrovské ruky, která se mně položila na břicho do těch míst, kde jsem měla veliké bolesti; cítila jsem veliké teplo a obrovskou úlevu od bolesti. Pak jsem usnula a velmi se mi ulevilo.
V sobotu jsme jeli domů a mně se v neděli opět udělalo velmi zle. Znovu, ač jsem Ho neviděla, ale uslyšela jsem hlas, jak mi říká: „Vždyť Mě hledáš a již Mě skoro máš! Jdi dál a nezastavuj se! Chceš život, nebo smrt?“ Ten hlas byl tak slyšitelný, že jsem se otočila, jestli někdo nestojí u postele a nemluví na mě. Ale nikde nikdo. Říkala jsem si, tak nejen vidiny, ale již i slyšiny! Nicméně jsem odpověděla: „ Samozřejmě, že chci život!“ A opět jsem ucítila tu velikou ruku, která se mi položila na břicho do toho místa bolestí. Znovu jsem vnímala veliké teplo a úlevu.
V pondělí jsem šla k lékaři, který mě poslal po různých vyšetřeních. Nikde nebylo nic, co by mi mělo působit tak veliké potíže. Poslední vyšetření bylo vyšetření žaludku. Lékař, který mě vyšetřoval, byl z toho, co viděl v žaludku úplně vedle. Jenom kroutil hlavou a opakoval: „To není možné, tomu nerozumím“. Když mně předával zprávu, tak jsem se jej zeptala, nad čím tak kroutil hlavou. Řekl mi: „Já tomu nerozumím. Vy tam máte čerstvou jizvu jako po laserové operaci a dnes vás jakoby propouštím z nemocnice; budete brát prášky, které se předepisují lidem, kteří jsou propuštěni po operaci domů, aby se vše dobře dohojilo. Vy jste měla na dvanácterníku veliký vřed, který vám asi praskl, ale byl tu někdo, kdo vám jej odoperoval. Navíc ten vřed byl v takovém místě, že kdyby praskl a vy byste neměla okamžitou pomoc, tak byste zemřela. Já tomu nerozumím, asi začnu přemýšlet o Bohu“.
To byl pro mne rozhodující moment, kdy jsem vzala vážně to, co mi moje sestra říkala, a také ty příběhy v knize, kterou mi dala, že Bůh je asi opravdu živý. A já jsem zatoužila Jej také tak poznat, když jsem si dala do souvislosti vše, co jsem za těch pár dní prožila.
Stále jsem Pána neznala, avšak v srdci jsem měla touhu. Když přišel červen, měla jsem stále v mysli, že musím jít tam, kam půjde moje setra. Ona totiž měla přijet a jít na nějaké setkání, ale já jsem nevěděla kam.
Když na začátku července moje setra přijela, tak první moje slova byla: „Tam kam jdeš, musím jít s tebou, sice nevím kam, ale já tam musím s tebou“.
Ona na mě vykulila oči a řekla mi, že se za mne modlili, aby věděla, jak mě má pozvat! A že jde na křesťanskou konferenci. Konference se konala v Paláci kultury na Vyšehradě v roce 1993. Šla jsem tedy s ní.
Bylo to úžasné. Připadala jsem si jako v nebi. Nic tak nádherného jsem nikdy předtím nezažila. Tam na tom místě jsem vydala Pánu Ježíši svůj život. Poznala jsem tam nové nádherné lidi. Někdo mi dal do ruky časopis, ve kterém jsem se dozvěděla, že kousek dál jednu stanici autobusem se schází každou neděli křesťané. Začala jsem po čase mezi ně chodit. Uvědomila jsem si, že tohle je to, co jsem hledala. Tak jsem se stala členkou jednoho „charismatického sboru“. Pán mi mnoho v mém životě začal měnit. Také jsem se zapojovala do různých aktivit, protože jsem si myslela, že to tak musí být, že Mu musím sloužit; že Mu musím něco vrátit za to, že mě miluje.
Ještě bych se chtěla podělit o moji zkušenost křtu. Chodila jsem na základy, kde nám nabídli, že bychom se mohli nechat pokřtít. A já jsem se rozhodovala, že se nechám pokřtít. Myslím, že je důležité, abych se zmínila, jak to bylo pro mě významné. Byla tam také jedna sestra, která mi stále opakovala, abych se nenechávala pokřtít, že tím zradím rodiče atd. Křest se konal na začátku prosince, venku mrzlo, až praštělo. Když se měla napouštět voda, tak oznámili, že bojler přestal fungovat a že bude jenom studená. Když vodu napustili, oznámili nám, že voda má pouhých 5 stupňů Celsia a že se máme rozhodnout, jestli se necháme pokřtít nebo ne, že je to jen na našem rozhodnutí. Ke křtu nás bylo připraveno asi 17 lidí. Já jsem byla na řadě skoro předposlední, takže jsem měla dost času se rozhodnout. V ten den mě navíc ještě bolelo v krku a vnitřně ke mně stále někdo mluvil: „ Nedělej, to budeš mít angínu!“ Bylo to těžké rozhodnutí, protože předtím jsem dost často na hnisavé angíny trpěla. Na druhou stranu mi jiný hlas říkal: „Udělej to, bude to dobré“. Poslechla jsem.
Když jsem vstoupila do bazénku, voda se mi vůbec nezdála ledová. Pastor se začal za mě modlit a řekl, ať se posadím, že mě ponoří. Voda se mně najednou zdála horká. Jakmile mne ponořili, středem mého těla projela zvláštní bolest, jako kdyby mě někdo říznul skalpelem. Já jsem vyskočila a křičela jsem: „Jsem nový člověk, jsem nový člověk!“
Po křtu mě opustily všechny negativní věci, které mě do té doby provázely. Satan ke mně stále mluvil, dnem i nocí mi také opakoval, že mě nikdy nepustí.
Já jsem byla skoro jako blázen. Hrozně jsem se ho bála, vstupoval mi i do snu.
I manžel mi to pak potvrdil, že jsem byla přítomna jen tělem, ne duchem, a dělal si o mne starosti. Moje ochrana byla, že jsem stále měla v ruce Bibli a musela jsem ji stále číst. Dnes vidím, že Pán mě skrze Bibli chránil.
Křest byl pro mě velmi důležitý moment. Není to jen nějaký biblický úkon, ale je to silný a důležitý duchovní proces. Je to ukončení starého člověka se všemi starými skutky. Proto se satan tak moc snažil do poslední chvíle, abych se nedala pokřtít. 2Kor. 5,17, 2Kor.10,3-5 – tyto verše si stále pomatuji, protože mi velmi pomohly projít tím těžkým obdobím. Chvála Pánu za Jeho záchranu!
Kolem roku 2000 se konala v Praze mezinárodní konference Pánovy obnovy. S několika sestrami jsme se tam byly podívat, moc se nám to líbilo. Ale zatím jsem nevěděla, že mě tam Pán volá. Pak jsem se po nějakém čase dověděla o tom, že se v Praze koná videoškolení na list Galatským. Opět jsme šly se sestrami a velmi to ke mně mluvilo. Avšak stále jsem neviděla tu pravou Pánovu cestu pro mně. Následující rok proběhlo další školení, které se mne znovu silně dotýkalo. Po nějakém čase ke mně do práce začala chodit jedna sestra, která mi nadšeně vyprávěla, jak se těší z Ježíše a já jsem jí říkala, že se také tak těším z Ježíše. Ale něco ve mně mi říkalo, že to její těšení je o něčem jiném než moje a možná v srdci jsem jí začala závidět, jak je nadšená.
Ve sboru, kam jsem chodila, se začaly dít divné věci vůči mé osobě. Říkala jsem si, že asi špatně sloužím, nebo že Pán po mně chce jinou službu. Prostě jsem se ve sboru vůbec necítila dobře. Cítila jsem se strašně prázdná, měla jsem pocit, že mi něco chybí. Vůbec jsem tomu nerozuměla, spíše jsem z toho byla zmatená. Pak se stalo to, že ta sestra, která ke mně chodila, mne pozvala na setkání mládeže, která přijede z Ameriky, a já vnitřně cítila, že tam mám jít.
Domluvily jsme se a já šla. To bylo něco nádherného. Pán mě tam skrze ty všechny lidi objímal a najednou jsem slyšela, jak mně vnitřní hlas říká: „Tady dostaneš najíst a napít. Tady je to místo pro tebe“. A to mě dostalo. Najednou jsem cítila, že zde je to místo, kde mne Pán zaopatří vším, co budu potřebovat.
Ještě jsem stále nevěděla, jak to vše skloubit, protože ve sboru jsem měla rodinu. Byly tam moje děti a měla jsem to kousek od domu. Měla jsem pocit, že někoho velmi zklamu, když sem přestanu chodit. Bylo to veliké rozhodování.
Pán nakonec dopustil různé situace. Já jsem se Jej ptala: „ Kde mne chceš, Pane, mít?“ Toužila jsem, aby mi to ukázal, abych mohla odejít. Přesto jsem vděčná za ten čas, který jsem strávila v tomto společenství. Mnoho věcí ohledně víry jsem získala i zde. Stále je to moje boží rodina. Ale Pán má pro mě něco vyššího. Něco, co mohu získat jen zde, kde jsem nyní.
Dnes s odstupem času jsem Pánu velmi vděčná, že mě přivedl do místní církve v Praze. A že mně tím vším provedl. To, co dostávám tady, bych nikde jinde nedostala. Tady teprve poznávám, jak se těšit z Pána, uvědomuji si, že to není jenom služba. Ano, Pán po nás touží a chce mít s námi společenství, ale musíme být naplněni Jím samotným. On je ta živá voda a živý pokrm pro mne a skrze mne pro ostatní. Je to velmi důležitá změna myšlení – neboli Pánova obnova ve mně.
Dříve jsem vyhledávala konference, kde se uzdravovalo. Přijížděli cizí služebníci, od kterých jsme očekávali nové učení, uzdravení a další jejich služby. Neříkám, že je to špatné. I v Písmu je, že apoštolové chodili a uzdravovali. Chtěla bych však říci, že toto vše již nepotřebuji, protože poznávám, že Ježíš je pro mne všechno ve všem, jak je v listu Efeským 1,22-23 (… plností toho, jenž všechno ve všem naplňuje). Tady poznávám, co to znamená Tělo Kristovo a Církev. On je pro mě uzdravení a nejen to – On je pro mě uzdravení, které je ve mně. On je můj potěšitel a nejen to – On je to potěšení ve mně. A tak dále.
Chtěla bych to vše vyjádřit slokou z jedné písně:

Chtěl jsem požehnání,
Teď jen Pána chci.
Řídil jsem se city,
teď Jeho slovy.
Chtěl jsem Jeho dary,
teď Dárce samého.
Dříve uzdravení,
teď jenom Jeho.

Všechno ve všem navždy,
chci jenom Jeho.
Všechno najdu v Kristu,
Kristus je všechno!

M.F.